Památce těch,co nedošli
Pete
Seeger song: Where have all the flowers gone
v jedné ze slok
této písně se také zpívá: ,,Řekni, kde ty hroby jsou ..."
Pozůstalí
pátrající po osudech českých odbojářů, odvlečených v
průběhu 2. světové války ze svých domovů německými nacisty,
nikdy hroby svých blízkých nenašli. Mnozí pak dostávali
oznámení podobná tomu, které Společnosti pro uchování
odbojových tradic ve Valašském Meziříčí předala v originálu
nedávno rodina Josefa Smilka z Valašského Meziříčí, člena
odbojové skupiny CLAY:
Opisy:
Spolek
ČSL. ČERVENÉHO KŘÍŽE
V BRNĚ, NÁMĚSTÍ 28. ŘÍJNA č.
23
V
Brně dne 2. října 1945
Paní
Marie Smilková,
Valašské
Meziříčí
Dle
našeho šetření byl pan Josef Smilek, nar. 1906 z Valašského
Meziříčí dle výpovědí svědků odvezen s transportem vězňů
dne 6. dubna t. r. z Kounicových kolejí v Brně do Mauthausenu, kde
celý tento transport zahynul v plynových komorách. Předložili
jsme fotografii, kterou Vám v příloze vracíme, panu Franz.
Arnoldovi z Vídně, který jediný se z tohoto transportu zachránil,
však tento se nemůže na p. Smilka upamatovati. Dle jeho výpovědi
jest však téměř jisto, že se nikdo z tohoto transportu
nezachránil. Litujeme, že Vám nemůžeme podati příznivějších
zpráv a znamenáme
v
dokonalé úctě
předseda jednatel
lx
příloha
Zde
je opis této přílohy: Památce těch, kteří
nedošli
Smutný
úkol, který jsme odkládali den ode dne. A to proto, že stále
byla troška naděje, i když neodůvodněné a pochybné. Jde o osud
celé řady soudruhů z podzemního hnutí ,,Naše pravda",
kteří byli odvezeni v posledních dnech nacistického panství
do Mauthausenu, odkud se doposud nikdo nevrátil. Pátrali jsme
všemi směry. Vyslali jsme komisi do Rakouska, jeden náš soudruh
objel všechny repatriační úřadovny severního Německa, jednali
jsme s mezinárodním Červeným křížem, byli jsme ve styku s
repatriačními důstojníky, ale žádné z těchto jednání nemělo
úspěch. Nikdo se na soudruhy nepamatoval, každý krčil
rameny a odkazoval jinam. Ani výprava, vyslaná do Mauthausenu,
nepřinesla světlo do záhady transportu KL 3. Tak byl nazýván
transport politických vězňů, čítající přes 200 osob obého
pohlaví, o němž je s určitostí známo jen tolik, že opustil
Kounicovy koleje v Brně dne 7. dubna t. r. s neurčitým cílem
cesty. Teprve v druhé polovině měsíce srpna podařilo se nalézti
svědka, který se jako jediný zachránil z celého tohoto průvodu
smrti. Je to Rakušan František Arnold, který byl protokolárně
vyslechnut ve Vídni dne 24. srpna.
JUDr.
Oldřich Kunc píše v časopise ,,Služba repatriantům" toto:,,Dne
6. dubna 1945 v noci byli jsme odvedeni do velkého sálu Kounicových
kolejí v Brně, kde již byli přítomni někteří z vězňů
určených k odtransportování. Tam byly nám odebrány
přikrývky. Prádlo, jídelní misky a lžíce jsme museli také
odevzdati. Tyto předměty byly naházeny na hromadu, přičemž nám
bylo řečeno, že vše bude za námi posláno.
Celou noc strávili jsme v sedě. K ránu
přibyly k nám ještě tři ženy, z nichž jedna byla mladičká a
měla paži v obvazu. Na nádraží bylo k našemu transportu
připojeno asi 30 žen z věznice na Cejlu. Před odchodem z
Kounicových kolejí bylo nás ve velkém sále necelých 200 osob a
z toho tři ženy. Každému z nás byl vydán kousek chleba ve
velikosti vězeňské dávky na půl dne. Tak zv. efekty, t. j.
cennosti, nám vydány nebyly. Před odchodem byla velitelem
transportu naše jména znovu přečtena.
Velitel transportu byl esesman s jednou rosetou na límci, mladší
zcela hladkého obličeje asi 165 cm vysoký, středně silné
postavy. Kromě velitele bylo přiděleno k našemu transportu 4-5
esesmanů jako průvodců, kteří špatně mluvili německy.
Pocházeli asi z Banátu.
Z
velkého sálu byli jsme 7. dubna 1945 ráno jediným autem, t. zv.
antonem, dopravováni na nákladové nádraží v Brně. Auto pojalo
asi 50 osob a jelo čtyřikrát tam a zpět, než všichni účastníci
byli dopraveni na nádraží. Tam jsme byli všichni, včetně 30
žen, které k nám byly připojeny z věznice na Cejlu, rozděleni
do dvou krytých dobytčích vagónů. V třetím vagóně, starém to
osobním voze, jeli esesmani a čtvrtý vagón, také starý osobní
vůz, obsadily ženy esesmanů s dětmi a zavazadly. Ve vagóně,
ve kterém jsem jel, bylo všech 33 žen a asi 70 mužů. Ve
druhém vagóně jel zbytek mužských vězňů.
Z nákladového nádraží vyjeli jsme 7. dubna
asi v 10 hodin dopoledne přes hlavní nádraží, které jsem viděl
škvírou ve vagóně. Tvořili jsme zvláštní transport a jeli
jsme až do Jihlavy jako samotný vlak o lokomotivě a čtyřech
vagónech. O směru transportu na Jihlavu slyšeli jsme hovořiti
esesmany již na nádraží v Brně. Během cesty z Brna do Jihlavy
vyhodil vězeň v lesnickém obleku z vagonu lístek, složený do
malého formátu.
V Jihlavě, kde jsem se opět škvírou vagonu díval
ven a poznal jihlavské nádraží, přibylo k nám dalších
osm vězňů, mezi nimi jedna žena, která jediná z celého
transportu měla kožich. Ke mně do vagónu přistoupily dvě osoby
(bratr a sestra), které byly zatčeny pro neoprávněné držení
zbraní. V Jihlavě poprvé od začátku cesty bylo nám dovoleno
vykonati potřebu. V Jihlavě na nádraží dotazoval se velitel
našeho transportu, kam odjíždí tam připravený transport vojska.
Bylo mu odpověděno, že do českých Budějovic. Dal tedy naše
vagony připojiti k tomuto vojenskému transportu a dne 8. dubna asi
o 3. hodině zrána jeli jsme s ním z Jihlavy směrem do Č.
Budějovic, kam jsme dorazili pozdě odpoledne, kolem 4. nebo 5.
hodiny. Uprostřed noci z 8. na 9. dubna pokračovali jsme v cestě
do Mauthausenu. Tento směr nám však po dobu jízdy nebyl znám.
Vagony neměly větrání a malá okénka byla zakryta prkny. Kdo by
se prý pokusil okénko otevřít, bude zastřelen.
Do
Mauthausenu dorazili jsme 9. dubna 1945 dopoledne. Vyvagonování
prováděli gestapáci, esesmani, společně s policií
koncentračního tábora. Bylo s námi hrubě zacházeno a jako
přivítání dostalo se nám ran holemi a gumovými obušky. Z
nádraží v Mauthausenu nastoupili jsme v pětistupech pěší
pochod, trvající asi hodinu, do koncentračního tábora. Během
cesty jsme prožili nálet spojeneckých hloubkových letců.
V koncentračním
táboře byli jsme zastaveni před politickým oddělením. Tam bylo
od nás odděleno asi 30 mužů, kteří byli opět v pětistupech
odvedeni, a setkali jsme se s nimi až večer. Velitel tábora
Bachmayer nechtěl nás přijmouti do tábora, říkal, že sám musí
prováděti opatření k evakuaci tábora. Teprve na naléhání
velitele našeho transportu rozhodl se Bachmayer přijmouti nás do
tábora. Celý den stáli jsme před politickým oddělením bez vody
a jídla a vystaveni urážkám a špatnému zacházení
kolemjdoucích esesmanů. Teprve pozdě večer jsme byli odvedeni ke
koupelně, kde jsme nocovali.
Druhého dne, t. j. 10. dubna, byli jsme z koupelny vyvedeni
na malý dvorek přiléhající ke krematoriu, kde jsme zaujali místo
před politickým oddělením. Nato byly od nás odděleny všechny
ženy a odvedeny do bunkru. My muži museli jsme se do naha vysvléci.
Tehdy přišel k nám jeden esesman a zeptal se: ,,Kde je ten
jeden Němec?" Když jsem se přihlásil, byl jsem nahý odveden
nahoru a po delším výslechu bylo mi pro nedostatek důkazů
řečeno: ,,Vaše akta přijdou tak jako tak z Brna a nezáleží
tudíž na jednom nebo dvou dnech." Podle mého mínění byli na
dvorku shromážděni všichni mužští účastníci našeho
transportu a při svém odchodu k výslechu viděl jsem ještě,
jak byli poklusem hnáni do bunkru, v němž byla plynová komora. Po
výslechu mi bylo nařízeno, abych se rychle oblékl. Doprovázen
esesmanem, vrátil jsem se tudíž na dvorek, kde jsme se před
tím vysvlékali. Nikoho jsem již zde nenalezl, pouze šaty tam
zůstaly. Oblékl jsem se, ale protože se to zdálo esesmanovi
příliš pomalu, sám uchopil jedny cizí kalhoty a hodil mi je.
Tyto kalhoty náležely O. Pazderovi. Zde
se však svědek mýlí, neboť tyto kalhoty se sice vzorkem a barvou
velice podobaly kalhotám O. Pazdery, ale podle tvrzení jeho
manželky mu nepatřily. Kalhoty jsou nyní u Vítězslava Mamici,
obchodníka sportovními potřebami ,,Bezkyd" ve Zlíně, kde je
lze prohlédnouti.
Svědek
Arnold pokračuje: ,,Chtěl jsem ještě tuto záměnu reklamovati,
ale esesman neposkytl mi k tomu času. Když jsem se oblékl, byl
jsem odveden do klosetu bunkru, kde jsem byl nucen setrvati asi
hodinu a odtud jsem po celou tuto dobu ještě naposledy viděl ženy
našeho transportu stále oblečeny. Potom jsem byl v bunkru uvězněn.
O dalších osudech našeho transportu z vlastního pozorování nic
více říci nemohu. Po třech dnech byl jsem zavolán do přijímací
kanceláře, kde jsem byl zaregistrován písařem, který z
ostatních písařů byl jediný Čech z Brna. Ten mi řekl, že jsem
jediný, který katastrofu transportu přežil." Tolik svědek
Arnold.
Výpověď
Arnoldova o skutečnostech v koncentračním táboře v Mauthausenu
je ověřena několika jinými svědky, bývalými vězni tohoto
tábora, zvláště Josefem Čuhelem, o němž se Arnold zmiňuje
jako o písaři, který provedl jeho registraci. Svědek Čuhel
doplňuje Arnoldem líčené skutečnosti podle protokolu ze dne 31.
VIII. 1945 takto:
,,Po
prvé viděl jsem nové příchozí transportu KL3 státi před
politickým oddělením. Prošel jsem několikrát kolem nich a s
některými z nich jsem hovořil. Nevěděli, že jdou na smrt. Kolem
19. až 20. hodiny téhož dne viděl jsem, jak je transport přiváděn
hlavní branou do tábora ke koupelně. Přistoupil jsem k němu a
tázal se esesmana-raportfihrera na počet nově příchozích, abych
mohl zaříditi jejich registraci. Bylo mi odpověděno, že je jich
217, z toho 35 žen. Když jsem se asi po půl hodině dověděl z
depeše komandatury, že v táboře nezůstanou, odešel jsem, ježto
více jsem s nimi služebně neměl co činit. Od té doby jsem
je živé neviděl.
Dne 10. dubna 1945 jsem pozoroval, jak
byly na nosítkách z plynové komory vynášeny mrtvoly a oknem po
prkně spouštěny do nového krematoria. Dole v novém krematoriu
jsem poznal dvě až tři osoby, které jsem viděl stát před
politickým oddělením, z čehož jsem usoudil, že jde o účastníky
téhož transportu, jenž přišel do Mauthausenu bez jakýchkoli
dokladů. Jeho účastníci byli také první, kteří byli spáleni
v novém krematoriu, jež tohoto dne po prvé bylo uvedeno v činnost:
Tolik svědek Čuhel.
Na podkladě údajů,
získaných z výpovědí Františka Arnolda, dále na podkladě
našeho vlastního pátrání z protokolů pátrací komise, podle
zpráv od pozůstalých, podle informací některých místních
národních výborů, jakož i od spolku Čs. Červeného kříže v
Brně je možno tvrdit, že z transportu KL3 byli v plynové komoře
v Mauthausenu popraveni následující soudruzi, zapojení do
ilegální organisace ,,Naše pravda" ve Zlíně, stejně jako
osoby, které byly členy ilegální vojenské organisace, v níž
,,Naše pravda" spolupracovala s londýnským parašutistou
kapitánem Bartošem. V abecedním pořádku uvádíme ze 194 osob,
označených v časopise ,,Služba repatriantům" za mrtvé,
příslušníky zlínské ilegální organisace KSČ:
1.
Drtil Albert
2. Fiala René
3. Frolek Miroslav
4.
Gajdošík Petr
5. Gajoš Karel
6. Hasil Jan
7. Horák
Jaroslav
8. Ing. Hrubý Adolf
9. Jurečka Zdeněk
10.Ing
Zdeněk Kabelík
11.Ing. Kadavý Cyril
12.Kubič
František
13.Maděra Ludvik
14.Matěja
Alfons
15.Matějovský Vladimír
16.Matulík
Bronislav
17.Mečl Matěj
18.Melkus Miroslav
19.Orel
František
20.Pazdera Oldřich
21.Pohl František
22.Praxi
Václav
23.Randýsek Ludvik
24.Sitko František
25.Skácel
František
26.dva bratři Sousedíkové
27.MUDr. Miloslav
Soušek
28.Světlík Josef
29.Světlík Ladislav
30.Vaculík
František
31.Záleský Oldřich
32.Zlatohlávek Josef
Připravil
a vložil:
Ing.
Alois Martinek, Společnost pro uchování odbojových tradic, z.s.
Valašské Meziříčí.