Českoslovenští Němci na Svitavsku a Moravskotřebovsku                                                                za druhé světové války

Většina německých občanů na Svitavsku a Moravskotřebovsku, podobně jako v ostatních částech Čech a Moravy, zůstala věrna nacistickému režimu až do jeho konce. Téměř všichni byli aktiv­ními členy NSDAP, SA a SS, setkáváme se s nimi i u gestapa - napří­klad Gustav Mikisek, který pocházel z Moravské Třebové a za války byl osobním řidičem šéfa služebny gestapa v Pardubicích, SS-hauptsturmführera Gerharda Clagese, který navrhl vyvraždění lidí z osady Ležáky a vypálení všech jejich domů. Mikisek trhal zlaté zuby mrtvolám českých vlastenců popravených na Zámečku v Pardubicích a okrádal je, v pardubickém krematorieu bral popel z jejich spálených těl a sypal ho do Labe. Z Nové Bělé (dnes Lavičné) pocházel příslušník služebny gestapa v Kladně Oskar Felkl, jeden z vrahů obětí Lidic. Na služebně gestapa v Šumperku působili Leopold Gromes a Ernst Hufer z Moravské Třebové, na gestapu v Lanškrouně Ludvík Jarmer z Radišova, Josef Schlögel z Březové působil ve Zlíně, JUDr. Alois Hornischer z Tatenic byl významným příslušníkem gestapa v Praze... Obyvatelé německé národnosti Svitavska a Moravskotřebovska působili jako příslušníci SS v koncentračních táborech, věznicích (několik i v pověstné policejní věznici gestapa v Kounicových kolejích v Brně), zajateckých táborech - patřil mezi ně zločinec Franz Raczek ze Svitav. (František Vašek, K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In Pomezí Čech a Moravy, svazek 2, Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli 1998, s. 124.)

Občané německé národnosti v Pohledech a okolních vesnicích se aktivně podíleli na pronásledování, obklíčení a smrti devíti členů výsadku Komenský v lednu 1945 nejen jako příslušníci volkssturmu se zbraní v ruce, ale i hlášením o stopách po prchajících parašutistech, kterým tak zabránili v úniku do protektorátu (dva z nich byli zranění zajati a po nelidském mučení popraveni). V Opatově místní Němci zakopali na mrchovišti sovětské zajatce ubité či zastřelené při pochodu smrti v únoru 1945. V samotném závěru války, 26. dubna 1945, němečtí občané Banína spolu se zdejšími ukrajinskými zajatci lynčovali zraněného příslušníka výsadku Jána Majera, sovětského parašutistu Ivana Ivanoviče Medveděva (krycí jméno Ivan Banděrev) a ještě žijícího ho zahrabali do díry na kraji lesa, což dokládá zápis o exhumaci z roku 1947...

Někteří místní Němci během války aktivně oznamovali nepřátelské výroky občanů proti Říši, což mělo i tragické důsledky. Deástého prosince 1943 byl popraven ve vězení Brandenburgu-Gorden u Berlína stětím Franz Schubert, dělník z Moravské Třebové. K trestu smrti ho odsoudil Lidový soudní dvůr (Volksgerichtshof) v Berlíně za nepřátelský výrok proti Hitlerovi. V Koclířově spáchal 20. prosince 1942 sebevraždu Franz Filip z obavy, že bude zatčen, při vyšetřování bit a předán soudu, a to pro výrok, že "Stalingrad německá armáda nedostane a také na frontě v severní Africe to není v pořádku". Franz Elis z Rozstání byl odsouzen Zvláštním soudem v Opavě na 10 měsíců vězení za výrok "pro někoho může válka trvat ještě dlouho, on ji nechtěl, válku dělají nacisté". Anna Rolandová, před kterou výrok pronesl, se o tom zmínila Heleně Husslikové, která Elise udala na krajském vedení NSDAP v Moravské Třebové. (František Vašek, c. d., s. 126.)

Organizovaný odboj Němců na Svitavsku a Moravskotřebovsku neexistoval. Proti nacistickému režimu se na zdejším území, které příslušelo do říšské župy Sudety, postavila jen hrstka Němců (zvláště římskokatoličtí kněží, z nichž někteří za otevřené projevy proti nacismu zaplatili svými životy - z Moravské Třebové to byli Karl Mangold, který zemřel 18. července 1942 v koncentračním táboře Dachau, a Wenzl Hanke, který zahynul v koncentračním táboře Buchenwald), ale jejich rozhodující většina se stala oddanými nacisty a jejich zdrcující většina také na Svitavsku a Moravskotřebovsku zůstala fanaticky oddána Hitlerovi, jeho myšlenkám i cílům - jeden z nich nastínil například ve svém projevu 2. října 1940, kdy pro­hlásil: "Jedním z hlavních úkolů německé politiky bude zabránit všemi prostředky vzestupu slovanské rasy. I v minulých dobách bylo právem vítězů vyhubit celé národy." (Bohuslav Ečer: Norimberský proces, Praha 1946, s. 126.)

Byly proto pochopitelné a zcela na místě obavy "slovanské rasy" z poválečného života v Československu, což vyjádřil prezident Edvard Beneš slovy: "... Němců je 80 milionů a malý československý národ nemůže žít se stálým německým revolverem na prsou..." (Edvard Beneš: Paměti. Praha 1948, s. 469.) Věděly to i vítězné mocnosti, které v Postupimi ve smlouvě z 2. srpna 1945 "uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Madarsku, bude třeba odsunout do Německa." [Zpráva o závěrech postupimské konference (2. 8. 1945). Část XIII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva. Dostupné z <https://docplayer.cz/6470251-Zprava-o-zaverech-postupimske-konference-2-8-1945.html>.] Touha československých Němců, kteří chtěli "domů, do Říše", se naplnila poněkud jiným způsobem, než si představovali...

Jitka Gruntová, Svitavy